Poslední blog v 2008 12.12.2008.
Jen krátký blog, za týden budu v Lavender, přijedu v pátek brzy ráno trajektem ve čtvrtek o půlnoci z Dunkerke.
Minulý měsíc, sice ne Na Dušičky ale asi o týden později, jsem ještě zašel za Babičkou, Tatíkem a Tetou Máňou, zapálil tři svíčičky a přinesl jim po větvičce smrků z naší zahrady.
Jak jsem se zmínil v minulém blogu, při lepším počasí před dvěma týdny jsem nahodil kousek omítky vedle té předcházející a můj spolužák zedník přišel to „poškrábat“ svým škrabákem. Jeho škrabák byl zřejmě standardní co si tady zedníci dělají sami, jsou to pilky souběžně zasazené asi 2cm od sebe do prkénka s držadlem na druhé straně. Výsledkem zkoušek nyní je, že máme dva povrchy škrábaného brizolitu, které když se zprůměrují budou podobné tomu původnímu. Bude třeba ještě vyzkoušet hrubší písek a drsnější škrabadlo. A upravit barvu.
Jak víte omítky podle povrchu jsou na domě dvě, jedna hladká nahoře pod římsou a uprostřed, druhá pak hrubá drsná, to jsou ty široké pruhy mezi tím. Barevně bych to viděl tak, že buď budou všechny barevně stejné taková světle béžovo-žlutá jako barva plážového písku, nebo ta drsnější plocha barevně o trochu tmavší, ale ne o moc tmavší. Zkusím dohodnout s tou firmou ještě jeden vzorkový pokus, tentokrát bych rád, aby byl poslední
Fasáda suma sumárum - písková směs musí obsahovat hrubozrnější frakci, slída jemnější, barva béžovo-žlutá asi plážového písku s tím, že hrubší brizolit může být o trochu tmavší.
Veliká hromada vybourané omítky, podlahy a cihel z prádelny je už pryč, před pád dny to Saša s panem Strnadem odvezli, byly to dobré dva kubíky, odvezli to vlastním malým nákladním autem. Je už ale tak špatné počasí, že odkopání země u souseda na druhé straně domečku co způsobuje vlhnutí zdiva uvnitř prádelny (a asi také v garáži, protože tam také menší část omítky také odešla), budeme dělat až příští rok, odhaduji někdy v březnu.
Koncem minulého týdne jsem byl v Turnově, dobře jedl, dívali jsme se na Egypt s Erikem, pozdravují vás. Také pozdrav od Mati, přijeli na skok s Karolínou. Ona je také doktorkou, ale věnuje se pouze bádání, výzkumničí kolem kmenových buněk. Na potkanech, tedy myších.
Jinak jsem už začal organizovat své vhs (kolem 180) a Hi8 (asi 100) kazety, je to mamutí úkol, něco jako Feskalího 26 alb fotek z cesty kolem světa. Dělám něco podobného jako on, tedy tabeluji popis co v nich je a časy od-do jejich částí, v případě Hi8 to je dosti podrobné časování i jednotlivých scén, což budu potřebovat při jejich digitalizaci a sestříhávání. Zatím jsem udělal 8 vhs-ek, a snad nějakých 30 Hi8-ček, i když tyhle druhé ještě nemám v počítači.
Měl jsem tu také dva techniky včetně technického ředitele z HOCO, firmy, která vyrobila naše plastová okna v 2001. Seřizovali posun elektrických rolet tak, aby spodní lišta vystoupila jen minimálně z boxu nahoře nad oknem. To aby ji zedníci při fasádě nepoškodili, velmi špatně by se opravovala. Nic to nestálo, asi jako důsledek mé stížnosti přímo majiteli firmy v Německu brzy po instalaci v 2001. Tehdy přijel do Úval i generální ředitel jejich pobočky v Česku. O tom jsem napsal anglicky zápis (Minutes of mMg), který jsem také poslal do Německa. Tohle tady vůbec není zvykem a proto se firma chovala lépe. Box byl utěsněn skelnou vatou, kterou jsem už zpátky nadal, teď ji musím nahradit nějakou jinou izolací.
V úterý jdu na sono štítné žlázy, ve středu balím a nakládám do auta, ve čtvrtek vyrážím do Lavender. Feskalího „léky“ již mám. Neodpustil jsem si, a přivezu krabici cukroví, ale jen jednu.
sobota 13. prosince 2008
středa 26. listopadu 2008
Shoah, prádelna, fasáda
Shoah, vzorky fasády, prádelna. 27.11.2008.
Nedávno jsem se díval na poslední tři hodiny tv dokumentu Shoah, 9ti hodinový filmový maratón o vyhlazování židů nacisty§, byly to hlavně interview s účastníky - vězni, německými dozorci, německými administrátory, polským odbojem (jeden z jeho členů, Polák, nebyl žid, byl vyslán odbojem aby donesl zprávu západním spojencům o tom, co se ve varšavském židovském ghetu děje - ano, dostal se do Británie; v interview vyprávěl, že se na dvě hodiny prošel ghetem pár dní před jeho pádem, velmi emotivní vyprávění). Velmi zajímavé, místy šíleně otřesné (např. líčení jednoho z vězňů-dělníků, kteří vyváželi těla z plynových komor, jak to uvnitř vypadalo mezi nahými muži, ženami a dětmi minuty před hermetickým zavřením dveří a vpuštěním Zyklonu), několik z bývalých vězňů se před kamerou emočně zhroutilo a interview přerušilo. Naopak zástupce německého vojenského velitele varšavského gheta, tedy muž číslo 2, si prakticky nic nepamatoval a kam židy odváželi nevěděl (jen podepisoval jejich nakládání do vlaků…). Tři hodiny jsem si natočil, a mrzí mě, že jsem to nenatočil celé.
§) „Monumentální dokumentární svědectví o vyvražďování Židů nacisty v letech 1938 - 1945. Je věnováno památce šesti miliónů židovských obětí. V polském Chelmnu se rozběhla "průmyslová" genocida Židů plynem. Začalo to ve velkém 7. prosince 1941. 400 000 Židů zde bylo zavražděno od prosince 1941 do jara 1943 a pak od června 1944 do ledna 1945. Ze 400 000 mužů, žen a dětí, dopravených do této obce, přežili a mohli podat své svědectví v tomto snímku pouze dva lidé. Film dokumentuje poměry ve vyhlazovacím táboře Treblinka a život a smrt v centru nacistických zločinů, v Osvětimi.Ve filmu vystupují se svým svědectvím Richard Glazar, Simon Srebnik, Mordechai Podchlebnik, Hanna Zaidlová, Paula Birenová, Henrik Gawkowski, Abraham Bomba, Franz Suchomel, Filip Muller, Raul Hilberg, Franz Schalling, Rudolf Vrba (jeden z těch dvou) a další. Režie: Claude Lanzmann. Francouzský dokument z roku 1985, který uvádíme v souvislosti se 70. výročím tzv. Křišťálové noci, kdy němečtí nacisté v noci z 9. na 10. listopad 1938 poprvé tak mohutně a fanaticky zaútočili na židovský národ v Německu, v připojeném Rakousku a v tzv. Sudetech. Devítihodinový film v původním znění s titulky“.
Vzorek fasády je hotov, ale jsem zklamán. Je pravdou, že pan fasádník se docela poctivě připravil, přivezl vlastní písek, pigmenty, bílý cement a dal si záležet, vzorky udělal čtyři, ale původnímu brizolitu se to moc nepodobá. Barvu netrefil, ta se však dá ovlivnit celkem jednoduše, ale vrchní brizolitová vrstva se velmi drolí tj. nedrží pohromadě a vypadává, chybí v ní velmi hrubá písková frakce a struktura resp. topografie povrchu je jiná než ta původní.
Přivedl jsem si minulý pátek svého spolužáka ze základní školy, setkali jsme se loni na Setkání po 50 letech, ani jsem nevěděl, že byl zdejší zedník, aby se k těm vzorkům vyjádřil, ale jemu se to nezdálo zas tak špatné, navrhnul jednu dvě věci ke zlepšení. Dohodli jsme, že až přestane být vyloženě špatné počasí (celý víkend chumelilo), tak já nahodím kousek omítky a on přijde, přinese si svoje nádobíčko a odborně to „poškrábe“, možná , že to přece jen k něčemu bude. Ten škrábaný brizolit je zřejmě velmi dobrá vnější omítka, když se to dobře udělá, jen je více pracná (dvě vrstvy), tím dražší a v dnešní době proto moc nefrčí.
Prádelna je prakticky úplně vybouraná – omítka, podlaha, strop a kotel jsou pryč. Ale vyplavaly další problémy: dva ze čtyř stropních trámů jsou na jednom konci shnilé a musí se vyměnit (tak vyměníme všechny), zeď komínu je zčásti velmi špatná, musí se vyztužit a část cihel vyměnit. Celá západní zeď je podmáčená, musí se odházet zemina z druhé strany až k základům do hloubky více než půl metru. To vše se stalo když Interiér před mnoha lety vybagroval do hloubky víc než 2 metry tu velkou jámu aby rozšířil jejich dvůr. Původně tam byla totiž zahrada jako je naše. Za prádelnou jsou tak 2m3 suti (beton podlahy, cihly, omítka).
Nedávno jsem se díval na poslední tři hodiny tv dokumentu Shoah, 9ti hodinový filmový maratón o vyhlazování židů nacisty§, byly to hlavně interview s účastníky - vězni, německými dozorci, německými administrátory, polským odbojem (jeden z jeho členů, Polák, nebyl žid, byl vyslán odbojem aby donesl zprávu západním spojencům o tom, co se ve varšavském židovském ghetu děje - ano, dostal se do Británie; v interview vyprávěl, že se na dvě hodiny prošel ghetem pár dní před jeho pádem, velmi emotivní vyprávění). Velmi zajímavé, místy šíleně otřesné (např. líčení jednoho z vězňů-dělníků, kteří vyváželi těla z plynových komor, jak to uvnitř vypadalo mezi nahými muži, ženami a dětmi minuty před hermetickým zavřením dveří a vpuštěním Zyklonu), několik z bývalých vězňů se před kamerou emočně zhroutilo a interview přerušilo. Naopak zástupce německého vojenského velitele varšavského gheta, tedy muž číslo 2, si prakticky nic nepamatoval a kam židy odváželi nevěděl (jen podepisoval jejich nakládání do vlaků…). Tři hodiny jsem si natočil, a mrzí mě, že jsem to nenatočil celé.
§) „Monumentální dokumentární svědectví o vyvražďování Židů nacisty v letech 1938 - 1945. Je věnováno památce šesti miliónů židovských obětí. V polském Chelmnu se rozběhla "průmyslová" genocida Židů plynem. Začalo to ve velkém 7. prosince 1941. 400 000 Židů zde bylo zavražděno od prosince 1941 do jara 1943 a pak od června 1944 do ledna 1945. Ze 400 000 mužů, žen a dětí, dopravených do této obce, přežili a mohli podat své svědectví v tomto snímku pouze dva lidé. Film dokumentuje poměry ve vyhlazovacím táboře Treblinka a život a smrt v centru nacistických zločinů, v Osvětimi.Ve filmu vystupují se svým svědectvím Richard Glazar, Simon Srebnik, Mordechai Podchlebnik, Hanna Zaidlová, Paula Birenová, Henrik Gawkowski, Abraham Bomba, Franz Suchomel, Filip Muller, Raul Hilberg, Franz Schalling, Rudolf Vrba (jeden z těch dvou) a další. Režie: Claude Lanzmann. Francouzský dokument z roku 1985, který uvádíme v souvislosti se 70. výročím tzv. Křišťálové noci, kdy němečtí nacisté v noci z 9. na 10. listopad 1938 poprvé tak mohutně a fanaticky zaútočili na židovský národ v Německu, v připojeném Rakousku a v tzv. Sudetech. Devítihodinový film v původním znění s titulky“.
Vzorek fasády je hotov, ale jsem zklamán. Je pravdou, že pan fasádník se docela poctivě připravil, přivezl vlastní písek, pigmenty, bílý cement a dal si záležet, vzorky udělal čtyři, ale původnímu brizolitu se to moc nepodobá. Barvu netrefil, ta se však dá ovlivnit celkem jednoduše, ale vrchní brizolitová vrstva se velmi drolí tj. nedrží pohromadě a vypadává, chybí v ní velmi hrubá písková frakce a struktura resp. topografie povrchu je jiná než ta původní.
Přivedl jsem si minulý pátek svého spolužáka ze základní školy, setkali jsme se loni na Setkání po 50 letech, ani jsem nevěděl, že byl zdejší zedník, aby se k těm vzorkům vyjádřil, ale jemu se to nezdálo zas tak špatné, navrhnul jednu dvě věci ke zlepšení. Dohodli jsme, že až přestane být vyloženě špatné počasí (celý víkend chumelilo), tak já nahodím kousek omítky a on přijde, přinese si svoje nádobíčko a odborně to „poškrábe“, možná , že to přece jen k něčemu bude. Ten škrábaný brizolit je zřejmě velmi dobrá vnější omítka, když se to dobře udělá, jen je více pracná (dvě vrstvy), tím dražší a v dnešní době proto moc nefrčí.
Prádelna je prakticky úplně vybouraná – omítka, podlaha, strop a kotel jsou pryč. Ale vyplavaly další problémy: dva ze čtyř stropních trámů jsou na jednom konci shnilé a musí se vyměnit (tak vyměníme všechny), zeď komínu je zčásti velmi špatná, musí se vyztužit a část cihel vyměnit. Celá západní zeď je podmáčená, musí se odházet zemina z druhé strany až k základům do hloubky více než půl metru. To vše se stalo když Interiér před mnoha lety vybagroval do hloubky víc než 2 metry tu velkou jámu aby rozšířil jejich dvůr. Původně tam byla totiž zahrada jako je naše. Za prádelnou jsou tak 2m3 suti (beton podlahy, cihly, omítka).
pondělí 10. listopadu 2008
Poslední návštěvy, pekárna, zdraví, kolem domu, říjen/listopad 08
Po odjezdu Maminky tady bylo ještě po deset dní docela živo, přijeli George a Elspeth a na víkend ještě Uschi s Gunterem. Tihle se s G a E znají, a tak setkání bylo docela srdečné.
Bylo dobré, že tu již Gand E byli, protože jsem s nimi prakticky nemusel do Prahy, vystačili si sami. Hodně chodili po koncertech a do divadla a po výstavách. Také jsme šli na oběd s Geraldine, je jí 92 ale je pěkně čilá, sice chodí už o holi a na jedno ucho špatně slyší, ale jinak je úžasně in…
Během návštěvy došlo k malé revoluci – domácí pekárna, před asi třemi roky dodaná Santou, byla pokřtěna, a upekla první dva chleby. Elspeth má totiž podobnou doma a prý velmi často peče chléb. A tak jsem využil příležitosti, zapojil Elspeth (ono to bylo trochu opačně, E jemně tlačila…) a moji pekárnu poprvé zkusil. Vlastně jsme pekli dvakrát, protože to první se moc nepovedlo. No chleba to peče, z jakéhosi nejasného důvodu, možná nažloutlou barvou, mi to spíš připomíná cake, ale musím ještě znova vyzkoušet recept (od Mariky), který jsem používal v Aberdeenu v r. 1998, abych měl srovnání. Tam jsem používal obyčejné droždí (tenhle zázrak žádá sušené kvasnice) a pekl ho v obyčejné troubě. Mám totiž matný dojem, že ten chléb měl lepší kůrčičku a celkově je možná lepší…bohužel recept ne a ne najít.
Pepík má zdravotní problémy, a docela vážné. Před asi třemi týdny prý přes jednu noc zcela zkolaboval, sanitka ho odvezla na Bulovku (tam já také chodím se svou prostatou, v létě jsem měl opět PSA test na rakovinu prostaty negativní, i když nějak zvlášť negativní, číslo je trochu vyšší než normál, ale za šest měsíců se nezvýšilo), tam mu rentgenem našli nádor na ledvině, za dva dny měl už ledvinu jen jednu. Ta relativně špatná zpráva je, že to byl nádor maligní. Minulý týden ho přivezli domů, ještě jsem ho neviděl, Lída říká, že není v dobré psychické kondici, nevím, kdy ho budu moci vidět, dá mi vědět. Kromě toho má ještě velikou kýlu (hernia) a zřejmě obrovskou prostatu, s obojím už měl být u doktorů dávno, ale …Pepík byl známý, a hodně se chlubíval, že vůbec nechodí k lékařům, trochu arogantně tím naznačoval, že se mu nemůže nic stát… tu ledvinu vědět nemohl, ale ty druhé byly jasné věci…no, teď ho to dohání…problémem nyní je, že po operaci ledviny nemůže na žádnou s těch druhých operací, které zřejmě nutně potřebuje, ale to je problém menší…
Když už jsem u těch zdravotních věcí, tak já si někdy v dohledné době nechám udělat sono test mé štítné žlázy, respektive tam kde jsem její polovinu míval než mi ji ve Francii vzali, mám pocit, že tam cítím malou bulku. Budu se na to muset oholit…
Pan fasádník už před více než měsícem nahodil jádro (to je spodní vrstva omítky) na asi 2 m2 na garáži, minulý týden přivezl písek, vápno, pytlík slídy a pigmenty, tak doufám, že škrábaný brizolit předvede někdy příští týden. Moc si přeji, aby se to původní fasádě podobalo, protože když to bude hodně jiné a ne moc hezké, tak se budu muset smířit s něčím jiným, a to jiné budu muset nejdřív vybrat, to bych opravdu dělal nerad…
Tento týden se doufám (měli dokonce začít dneska) také vybourá vnitřek prádelny, tedy omítka, strop, kotelní kamna a podlaha, aby se tam mohla udělat elektrika, zainstalovat voda a odpad, a dveře, aby se posléze mohla dělat příští jaro ta dlouho slibovaná fasáda. Ono se to musí dělat právě v tomto sledu, např. dveře musí být před fasádou/omítkou, vybourání před dveřmi (to bourání je totiž docela hrubá práce, vybourané se vyváží kolečkem ven a šance, že by nové dveře tím kolečkem poškodili by byla sto procentní) atd.
Bylo dobré, že tu již Gand E byli, protože jsem s nimi prakticky nemusel do Prahy, vystačili si sami. Hodně chodili po koncertech a do divadla a po výstavách. Také jsme šli na oběd s Geraldine, je jí 92 ale je pěkně čilá, sice chodí už o holi a na jedno ucho špatně slyší, ale jinak je úžasně in…
Během návštěvy došlo k malé revoluci – domácí pekárna, před asi třemi roky dodaná Santou, byla pokřtěna, a upekla první dva chleby. Elspeth má totiž podobnou doma a prý velmi často peče chléb. A tak jsem využil příležitosti, zapojil Elspeth (ono to bylo trochu opačně, E jemně tlačila…) a moji pekárnu poprvé zkusil. Vlastně jsme pekli dvakrát, protože to první se moc nepovedlo. No chleba to peče, z jakéhosi nejasného důvodu, možná nažloutlou barvou, mi to spíš připomíná cake, ale musím ještě znova vyzkoušet recept (od Mariky), který jsem používal v Aberdeenu v r. 1998, abych měl srovnání. Tam jsem používal obyčejné droždí (tenhle zázrak žádá sušené kvasnice) a pekl ho v obyčejné troubě. Mám totiž matný dojem, že ten chléb měl lepší kůrčičku a celkově je možná lepší…bohužel recept ne a ne najít.
Pepík má zdravotní problémy, a docela vážné. Před asi třemi týdny prý přes jednu noc zcela zkolaboval, sanitka ho odvezla na Bulovku (tam já také chodím se svou prostatou, v létě jsem měl opět PSA test na rakovinu prostaty negativní, i když nějak zvlášť negativní, číslo je trochu vyšší než normál, ale za šest měsíců se nezvýšilo), tam mu rentgenem našli nádor na ledvině, za dva dny měl už ledvinu jen jednu. Ta relativně špatná zpráva je, že to byl nádor maligní. Minulý týden ho přivezli domů, ještě jsem ho neviděl, Lída říká, že není v dobré psychické kondici, nevím, kdy ho budu moci vidět, dá mi vědět. Kromě toho má ještě velikou kýlu (hernia) a zřejmě obrovskou prostatu, s obojím už měl být u doktorů dávno, ale …Pepík byl známý, a hodně se chlubíval, že vůbec nechodí k lékařům, trochu arogantně tím naznačoval, že se mu nemůže nic stát… tu ledvinu vědět nemohl, ale ty druhé byly jasné věci…no, teď ho to dohání…problémem nyní je, že po operaci ledviny nemůže na žádnou s těch druhých operací, které zřejmě nutně potřebuje, ale to je problém menší…
Když už jsem u těch zdravotních věcí, tak já si někdy v dohledné době nechám udělat sono test mé štítné žlázy, respektive tam kde jsem její polovinu míval než mi ji ve Francii vzali, mám pocit, že tam cítím malou bulku. Budu se na to muset oholit…
Pan fasádník už před více než měsícem nahodil jádro (to je spodní vrstva omítky) na asi 2 m2 na garáži, minulý týden přivezl písek, vápno, pytlík slídy a pigmenty, tak doufám, že škrábaný brizolit předvede někdy příští týden. Moc si přeji, aby se to původní fasádě podobalo, protože když to bude hodně jiné a ne moc hezké, tak se budu muset smířit s něčím jiným, a to jiné budu muset nejdřív vybrat, to bych opravdu dělal nerad…
Tento týden se doufám (měli dokonce začít dneska) také vybourá vnitřek prádelny, tedy omítka, strop, kotelní kamna a podlaha, aby se tam mohla udělat elektrika, zainstalovat voda a odpad, a dveře, aby se posléze mohla dělat příští jaro ta dlouho slibovaná fasáda. Ono se to musí dělat právě v tomto sledu, např. dveře musí být před fasádou/omítkou, vybourání před dveřmi (to bourání je totiž docela hrubá práce, vybourané se vyváží kolečkem ven a šance, že by nové dveře tím kolečkem poškodili by byla sto procentní) atd.
úterý 14. října 2008
Shrnutí léta a Maminčiny návštěvy 14.října 2008
Shrnutí léta a Maminčiny návštěvy 14. října, 2008.
Začátkem srpna, přesně 6tého, jsem na Babiččiny narozeniny zajel na Malvazinky, vzal jsem opět květiny z naší zahrady a tři svíčičky, ale neměl jsem s sebou rádio s Babiččiným a Dědovým hlasem, to vezmu až půjdeme všichni.
Vyklidil jsem dřevník, kde jsem udělal místo na věci z prádelny, kterou jsem vyprázdnil, aby se tam mohlo začít dělat, tedy nejdříve vykopat podlaha, oklepat omítka a odstranit kotel. Zadní dveře do prádelny jsou už zpola zazděné, bude tam jen okno do prostoru na posezení.
Ten kotel byl pro mne dost problém, původně jsem ho chtěl ponechat jako memento, kde Babička až do začátku padesátých let (asi do 1953) prala na valše než jsme si pořídili Kladenu, naši první pračku. To byla pračka, která měla dvě shora víky přístupná „oddělení“, tedy nádrž ve které se ohřívala voda a vrtulník, který prádlo po nádržce honil a tak pral, a hned vedle byla odstředivka, do které se prádlo jen přendalo. Naši druhou pračku, která byla už nahoře v koupelně si Babička s Dědou koupili někdy v šedesátých letech, ale skoro vůbec si na to nepamatuji, takže to klidně mohlo být v sedmdesátých (zřejmě nebyla zas tak špatná a vydržela, skončila před lety u Míši, když do Úval v r. 2000 dorazily věci z Aberdeenu včetně pračky a Míša se poprvé v Úvalech zařizoval, aby měl do začátku, než si koupil novou).
Na prádelně je ještě jedna změna, otloukl jsem venku část brizolitové omítky aby na ní zedník, kterého jsem jako jediného našel, že umí udělat ten původní brizolit, mohl ukázat jak to bude vypadat. Před asi měsícem nahodil jádro (to je jakýsi podklad pod vlastní brizolit) a teď někdy by měl přijít ten vzorek dodělat. Minulý týden ale ještě čekal na slídu (mica), kterou jeho syn zapomněl objednat, která se také přidává.
V Itálii jsme měli v Maresce naši základnu a odtamtud vyjížděli dolů do Florencie a Sieny. Ve F jsme byli dvakrát, mezitím v Sieně a den strávili v Maresce, ten první. Dům Enny a Paola v Maresce je velký, v prvním patře je prostorný obývací pokoj (tak 6x8m) s krbem a tři ložnice. Totéž je v přízemí, jen to je po většinu roku zavřené, návštěv tam mají zřejmě málo a tolik přátel v Maresce nemají. V podkroví je opět asi stejná plocha, je ale ve velmi rozpracovaném stavu (např. tam ještě nejsou všechny stěny, chybí omítka, část elektriky), Paolo ji používá trochu jako svou dílnu, a tak mám dojem, že je otázkou, jestli se mu/jim to podaří dát do finálního obyvatelného stavu. Paolovi je o asi 6 let více než mě….
Byli jsme určitě vítaným zpestřením jejich poměrně klidného života a tak se vše dobře dařilo. Oba jsou povídaví a protože to docela šlo v italštině, k té naší byli oba velmi tolerantní, nenudili jsme se. Enny umí stále anglicky docela obstojně a kupodivu Paolo, asi třetí den dal najevo, že anglicky umí též. Ne nějak obzvlášť, ale byl schopen říci poměrně dost. Bylo zřejmé, že ze začátku se trochu styděl, obával, ale pak to z něj spadlo…. Oba jsou již v penzi, a nějak tím, že jsou poměrně sami a spolu, civilizace je jaksi míjí…nemají počítač, internet, videorekordér…ale na internet se dost vyptávali a myslím, že po návratu do Firenze si jej do vánoc pořídí. Výhody v komunikaci se světem si zřejmě, po našem vysvětlení, uvědomovali.
Na okraji Firenze znali obchod, kde kupovali ve velkém stolní víno, do demižonů o pěti litrech za 1.06 Euro litr, ale velmi dobré, takové lehké, co se dobře pije nejen k jídlu ale i po celý večer. Paolo nám jeden demižon koupil na cestu, včera jsem dopil poslední kapku. To mi připomíná, že tady je čas burčáku, chtěl jsem vám láhev poslat, ale tohle je na cestování velmi zrádná tekutina, musí se občas odtlakovávat povolením zátky když je v klidu. A v autě, kde to drncá, to odtlakovávání je třeba dělat asi každé dvě hodiny. Tak nakonec jsem se rozhodl, že bude lépe Mamince s sebou žádný burčák nedat.
Jo mládenci, do Firenze teď musíte zajet, hlavně Enny se o tom neustále zmiňovala, zná osobně sice jen Bubušího, buď připraven že Ti tak bude říkat, ale pro Erika to pozvání je stejně silné a jste oba velmi vítáni….
Když už jsem u toho cestování – já v Košicích nebyl, ale Feskalí ano, poslechni viděl jsem v tv pořadu o Košicích tamější prý velkou zvláštnost v hlavním kostele, kde mají točité schodiště na věž tak udělané, že je vlastně dvojité v proti sobě jdoucí spirále, dva lidé jdoucí každý po svém schodišti vždy po vystoupání o jeden kruh se vždy setkají. Byl jsi tam ?
A druhá perlička, slyšeli jste o Alexandrovcích, slavném bývalém sovětském, nyní ruském armádním pěveckém sboru ? Tak jeho oficielní úřední název je „Dvakrát řádem rudého praporu vyznamenaný akademický soubor písní a tanců ruské armády Alexandra Vasiljeviče Alexandrova“. Uf, to jsem si oddychl…
Na cestě z Florencie jsme měli v takovém volném plánu jet na pár dní na Slovensko, eventuelně se tam zastavit u mého maďarsko-slovenského kamaráda z litvínovských Chemických závodů (bylo nám sedmnáct), tehdy to byly Stalinovy chemické závody, vybudované Němci za války, dělal se tam benzin suchou destilací hnědého uhlí v Lurgiho pecích (pěkně špinavé, ale také se tam vyrábělo z dalších frakcí hodně jiného, třeba fenoly, vodík z vodního plynu, různé dehty atd.), toho je tam kolem hodně, dobývá se povrchově. Oba jsme dělali v závodní elektrárně na Úpravně vody pro kotle potažmo turbíny. Když jsme dojeli do Piešťan už byl Gyuri den nemocný, a hodně, tak jsme k nim pak ani nejeli.
Po krátké návštěvě Bologni, hezká (náměstí a kolem), ale na Firenze nemá. Cestou kolem Benátek jsme rozhodli, že by to byl hřích se opět nezastavit, oba jsme tam s Maminkou byli, ale už hodně dávno…přespali v Mestre a druhý celý den strávili chozením mezi kanály. Ceny gondol podražili, tři čtvrtě hodiny je za sto Eur. Při plném vytížení 6 lidmi to na jednoho ještě jde, ale jen pro dva se mi to zdálo příliš. Ani nevím, jestli je zpěv gondoliéra extra…
Po přespání v posledním městečku na hranicích Itálie (všechny noclehy kromě jednoho za 70 byly v Itálii za 50 Eur) jsme ještě zastavili v Grazu, prošli za dvě hodiny, takové sterilní, moc se mi nelíbil, těžko tam ještě někdy zastavím. Jeli kolem Klagenfurtu, tam odtud pochází část naší rodiny z Babiččiny strany, její maminka byla rozená Steinbachová (česká Rakušanka) a její maminka byla Doerner, a ti byli už z Klagenfurtu v Korutanech (Kärnten). Teta Máňa se tam prý jednou pokoušela naše příbuzné najít, ale nepodařilo se jí to, myslím, že hledala jen na hřbitově a neměla moc času. Náhodou jsem přišel na pár fotografií se vzdálenými bratranci v Babiččině albu. Jsou tady v pokoji, popsané. Také jsem viděl asi dva tři dopisy psané někým z Doernerů mé Babičce, dopisy jsou tady v Úvalech.
Pak už byly Piešťany, příjezd navečer už za tmy, já nemohl najít dlouho hotel ve kterém jsme tam spali s Brity v 2006, Maminka byla nervózní a dávala to najevo, tak jsme nakonec byli v hotelu za 70 Euro jako v Itálii, ani jsme nešli tancovat do baru ve 4tém poschodí…druhý den už to bylo lepší, Maminka vyspinkaná a i usměvavá. Ještě na skok do Trenčína a pak už přes Zlín do Úval. Ve Zlíně jsme zaskočili jen do muzea Hanzelky a Zikmunda, zajímavé, paní říkala, že je na to potřeba aspoň půl dne (my přišli 20 minut před pátou…), umluvil jsem ji a pustila nás zadarmo s tím, že nás v pět „vyhodí“; s díky jsem přijal, nakonec zavírala muzeum tak, že H&Z zavírala jako poslední, tak jsme měli ještě dobrou čtvrt hodinu k dobru…ale fakt to chce alespoň půl dne...
A pak už nastala příprava na příjezd části rodiny z Kőln…
Začátkem srpna, přesně 6tého, jsem na Babiččiny narozeniny zajel na Malvazinky, vzal jsem opět květiny z naší zahrady a tři svíčičky, ale neměl jsem s sebou rádio s Babiččiným a Dědovým hlasem, to vezmu až půjdeme všichni.
Vyklidil jsem dřevník, kde jsem udělal místo na věci z prádelny, kterou jsem vyprázdnil, aby se tam mohlo začít dělat, tedy nejdříve vykopat podlaha, oklepat omítka a odstranit kotel. Zadní dveře do prádelny jsou už zpola zazděné, bude tam jen okno do prostoru na posezení.
Ten kotel byl pro mne dost problém, původně jsem ho chtěl ponechat jako memento, kde Babička až do začátku padesátých let (asi do 1953) prala na valše než jsme si pořídili Kladenu, naši první pračku. To byla pračka, která měla dvě shora víky přístupná „oddělení“, tedy nádrž ve které se ohřívala voda a vrtulník, který prádlo po nádržce honil a tak pral, a hned vedle byla odstředivka, do které se prádlo jen přendalo. Naši druhou pračku, která byla už nahoře v koupelně si Babička s Dědou koupili někdy v šedesátých letech, ale skoro vůbec si na to nepamatuji, takže to klidně mohlo být v sedmdesátých (zřejmě nebyla zas tak špatná a vydržela, skončila před lety u Míši, když do Úval v r. 2000 dorazily věci z Aberdeenu včetně pračky a Míša se poprvé v Úvalech zařizoval, aby měl do začátku, než si koupil novou).
Na prádelně je ještě jedna změna, otloukl jsem venku část brizolitové omítky aby na ní zedník, kterého jsem jako jediného našel, že umí udělat ten původní brizolit, mohl ukázat jak to bude vypadat. Před asi měsícem nahodil jádro (to je jakýsi podklad pod vlastní brizolit) a teď někdy by měl přijít ten vzorek dodělat. Minulý týden ale ještě čekal na slídu (mica), kterou jeho syn zapomněl objednat, která se také přidává.
V Itálii jsme měli v Maresce naši základnu a odtamtud vyjížděli dolů do Florencie a Sieny. Ve F jsme byli dvakrát, mezitím v Sieně a den strávili v Maresce, ten první. Dům Enny a Paola v Maresce je velký, v prvním patře je prostorný obývací pokoj (tak 6x8m) s krbem a tři ložnice. Totéž je v přízemí, jen to je po většinu roku zavřené, návštěv tam mají zřejmě málo a tolik přátel v Maresce nemají. V podkroví je opět asi stejná plocha, je ale ve velmi rozpracovaném stavu (např. tam ještě nejsou všechny stěny, chybí omítka, část elektriky), Paolo ji používá trochu jako svou dílnu, a tak mám dojem, že je otázkou, jestli se mu/jim to podaří dát do finálního obyvatelného stavu. Paolovi je o asi 6 let více než mě….
Byli jsme určitě vítaným zpestřením jejich poměrně klidného života a tak se vše dobře dařilo. Oba jsou povídaví a protože to docela šlo v italštině, k té naší byli oba velmi tolerantní, nenudili jsme se. Enny umí stále anglicky docela obstojně a kupodivu Paolo, asi třetí den dal najevo, že anglicky umí též. Ne nějak obzvlášť, ale byl schopen říci poměrně dost. Bylo zřejmé, že ze začátku se trochu styděl, obával, ale pak to z něj spadlo…. Oba jsou již v penzi, a nějak tím, že jsou poměrně sami a spolu, civilizace je jaksi míjí…nemají počítač, internet, videorekordér…ale na internet se dost vyptávali a myslím, že po návratu do Firenze si jej do vánoc pořídí. Výhody v komunikaci se světem si zřejmě, po našem vysvětlení, uvědomovali.
Na okraji Firenze znali obchod, kde kupovali ve velkém stolní víno, do demižonů o pěti litrech za 1.06 Euro litr, ale velmi dobré, takové lehké, co se dobře pije nejen k jídlu ale i po celý večer. Paolo nám jeden demižon koupil na cestu, včera jsem dopil poslední kapku. To mi připomíná, že tady je čas burčáku, chtěl jsem vám láhev poslat, ale tohle je na cestování velmi zrádná tekutina, musí se občas odtlakovávat povolením zátky když je v klidu. A v autě, kde to drncá, to odtlakovávání je třeba dělat asi každé dvě hodiny. Tak nakonec jsem se rozhodl, že bude lépe Mamince s sebou žádný burčák nedat.
Jo mládenci, do Firenze teď musíte zajet, hlavně Enny se o tom neustále zmiňovala, zná osobně sice jen Bubušího, buď připraven že Ti tak bude říkat, ale pro Erika to pozvání je stejně silné a jste oba velmi vítáni….
Když už jsem u toho cestování – já v Košicích nebyl, ale Feskalí ano, poslechni viděl jsem v tv pořadu o Košicích tamější prý velkou zvláštnost v hlavním kostele, kde mají točité schodiště na věž tak udělané, že je vlastně dvojité v proti sobě jdoucí spirále, dva lidé jdoucí každý po svém schodišti vždy po vystoupání o jeden kruh se vždy setkají. Byl jsi tam ?
A druhá perlička, slyšeli jste o Alexandrovcích, slavném bývalém sovětském, nyní ruském armádním pěveckém sboru ? Tak jeho oficielní úřední název je „Dvakrát řádem rudého praporu vyznamenaný akademický soubor písní a tanců ruské armády Alexandra Vasiljeviče Alexandrova“. Uf, to jsem si oddychl…
Na cestě z Florencie jsme měli v takovém volném plánu jet na pár dní na Slovensko, eventuelně se tam zastavit u mého maďarsko-slovenského kamaráda z litvínovských Chemických závodů (bylo nám sedmnáct), tehdy to byly Stalinovy chemické závody, vybudované Němci za války, dělal se tam benzin suchou destilací hnědého uhlí v Lurgiho pecích (pěkně špinavé, ale také se tam vyrábělo z dalších frakcí hodně jiného, třeba fenoly, vodík z vodního plynu, různé dehty atd.), toho je tam kolem hodně, dobývá se povrchově. Oba jsme dělali v závodní elektrárně na Úpravně vody pro kotle potažmo turbíny. Když jsme dojeli do Piešťan už byl Gyuri den nemocný, a hodně, tak jsme k nim pak ani nejeli.
Po krátké návštěvě Bologni, hezká (náměstí a kolem), ale na Firenze nemá. Cestou kolem Benátek jsme rozhodli, že by to byl hřích se opět nezastavit, oba jsme tam s Maminkou byli, ale už hodně dávno…přespali v Mestre a druhý celý den strávili chozením mezi kanály. Ceny gondol podražili, tři čtvrtě hodiny je za sto Eur. Při plném vytížení 6 lidmi to na jednoho ještě jde, ale jen pro dva se mi to zdálo příliš. Ani nevím, jestli je zpěv gondoliéra extra…
Po přespání v posledním městečku na hranicích Itálie (všechny noclehy kromě jednoho za 70 byly v Itálii za 50 Eur) jsme ještě zastavili v Grazu, prošli za dvě hodiny, takové sterilní, moc se mi nelíbil, těžko tam ještě někdy zastavím. Jeli kolem Klagenfurtu, tam odtud pochází část naší rodiny z Babiččiny strany, její maminka byla rozená Steinbachová (česká Rakušanka) a její maminka byla Doerner, a ti byli už z Klagenfurtu v Korutanech (Kärnten). Teta Máňa se tam prý jednou pokoušela naše příbuzné najít, ale nepodařilo se jí to, myslím, že hledala jen na hřbitově a neměla moc času. Náhodou jsem přišel na pár fotografií se vzdálenými bratranci v Babiččině albu. Jsou tady v pokoji, popsané. Také jsem viděl asi dva tři dopisy psané někým z Doernerů mé Babičce, dopisy jsou tady v Úvalech.
Pak už byly Piešťany, příjezd navečer už za tmy, já nemohl najít dlouho hotel ve kterém jsme tam spali s Brity v 2006, Maminka byla nervózní a dávala to najevo, tak jsme nakonec byli v hotelu za 70 Euro jako v Itálii, ani jsme nešli tancovat do baru ve 4tém poschodí…druhý den už to bylo lepší, Maminka vyspinkaná a i usměvavá. Ještě na skok do Trenčína a pak už přes Zlín do Úval. Ve Zlíně jsme zaskočili jen do muzea Hanzelky a Zikmunda, zajímavé, paní říkala, že je na to potřeba aspoň půl dne (my přišli 20 minut před pátou…), umluvil jsem ji a pustila nás zadarmo s tím, že nás v pět „vyhodí“; s díky jsem přijal, nakonec zavírala muzeum tak, že H&Z zavírala jako poslední, tak jsme měli ještě dobrou čtvrt hodinu k dobru…ale fakt to chce alespoň půl dne...
A pak už nastala příprava na příjezd části rodiny z Kőln…
neděle 5. října 2008
Výročí a Itálie
Výročí a Itálie 0830h, 5.října, 2008.
Chtěl jsem vložit tento blog přesně v osm třicet, tedy v čase, kdy jsem před oněmi šedesáti pěti lety přišel na svět, ale dosáhl jsem pouze toho, že jsem v půl deváté tento blog začal psát.
Na svůj již relativně pokročilý věk se stále necítím, i když jistá znamení tu již jsou, bolí mě např. pár méně významných kloubů, dřepy jdou tíž a o klicích ani nemluvě. Také mám dojem, že „hůř“ vidím, respektive jako bych viděl místy skrz mlhu hlavně když se dívám do světlejších míst jako televizní obrazovka, ale jen před dvěma dny jsem byl u své oční paní doktorky – a nic, oční tlak je normální a tedy zelený zákal (glaukom) je mimo, vše jsem přečetl jak jsem měl, a tak mě paní d. skoro slušně „vyhodila“. Zaplať pánbůh za takové vyhazování… ale ta mlha tam je, a tak při příští návštěvě Lavender zkusím získat second opinion.
Jinak ale na jaře jsem ujel na CycloCz5 skoro osmdesát kilometrů v jednom dnu, v létě o víkendech jsem dělal skoro pravidelně ranních 40km, mám tady takovou malou „loop“ přes Přišimasy, Hradešín, Škvorec, Zlatou, Sibřinu, Koloděje, Újezd, Klánovice, Šestajovice a Jirny zpátky do Úval, v Livignu týden na lyžích, no a na zahradě také občas zamakám…ale teď když jsem to napsal, tak zas tak přesvědčivé to není…hm, asi bych k tomu měl trochu přidat
Když už jsem u toho Livigna – paní Veselá z cestovky ItalSki (její manžel na to dohlíží přes zimu na místě) mi už poslala prospekty na přicházející sezonu, a abych neměl potíže s ubytováním, měl bych zabukovat tak během příštích dvou až tří týdnů. Nechtělo by se Ti to zkusit poslední týden v lednu 09 ještě jednou? S Feskalím počítat zřejmě nelze…
Jinak včera dorazili Manuchehr a Shahnaz, dneska jedou do Prahy a večer půjdeme na večeři do Golf Restaurace v Klánovicích…ještě ale musím objednat stůl, mělo by to jít, v neděli večer lidé do restaurací moc nechodí…doufám….
Výlet do Itálie, respektive do Florencie se docela povedl,, i když to bylo spojeno s jistým stupněm dramatu, to když jsme se snažili najít Enny a Paola, mou známou z Londýna ze začátku sedmdesátých let (ona tehdy pracovala pro firmu prodávající sluchátka pro špatně slyšící, Tatík už trochu hůř slyšel, a tak jsem mu je koupil. Když jsem s nimi odjížděl z Enninina obcbodu tak jsem přemýšlel o ceně – platil jsem 50 liber, relativně hodně při platu asi 120 liber měsíčně, a přehlédl jsem na jedné křižovatce v Pimlico protijedoucí auto…moc se nestalo, ale byla to moje první autohehoda v životě…). U nás v Aberdeenu byli oba začátkem osmdesátých let, když byl Feskalí právě na cestě, tedy minus 4 měsíce. Naposled jsem se s Enny viděl také ve Florencii, někdy koncem osmdesátých let, když jsem tam byl na nějaké koroznické konferenci. Takže neviděli jsme se dvacet let.
Problémem bylo to, že oni mají dům v horách asi hodinku autem na sever, ale tu adresu jsem neznal, jen jméno vesnice, Maresca. Že tam jsou jsem věděl, telefon ve Florencii nikdo nebral. Protože jsme vyjeli z Úval až něco před polednem, do večera jsme stihli dojet jen do Trenta v Adige, tam přespali po docela náročném hledání laciného hotelu, ten jednohvězdičkový byl zavřený…druhý den jsme se také zdrželi obdivováním Lake Garda, takže do Maresca jsme také přijeli až navečer, tam v těch italských horách to je samá zatáčka, předjíždět skoro nejde popř. to znamená docela riskovat…i když jsem měl vytištěný docela podrobný plánek vesnice s ulicemi z internetu, bez adresy se ukázal jako ne příliš nápomocný. Pošta už byla zavřená, carrabinieri také, a tak jsem zašel do ještě otevřené malé místní realitní kanceláře. Osvaldo, starší pán, velice ochotný ale k mému překvapení Enny Barelli neznal i přesto, že Maresca má jen 750 duší, tedy permanentních duší, přes léto se zřejmě nafukuje, protože je 850m na d mořem, všude kolem fůry zeleně a tak příjemnější než horké níže položená města s Firenze v čele.
Nicméně jsme přenocovali v malém Osvaldem doporučeném penzionu, a druhý den plni naděje jsme zašli na místní poštu, vždyť je musí pošťačka znát, když jim nosí dopisy. Chyba. Oni mají poštovní schránku č. 27, ale adresu na poště také neznali. Ale Osvaldo večer předtím ještě navrhnul zajet do vedlejší vesnice, kde mají centrální evidenci obyvatel na Ufficio Anagraffe. A tam už to šlo jako na drátku, Enny a její maminku tam registrovanou měli, s daty narození a vším, a také adresou, Via del Teso 921, Maresca - San Marcello, Pistoia.
Vítězoslavně jsme spěchali zpátky, ale ouha, Via del Teso je dlouhá, s pár slepýma odbočkama, a hlavně čísla byla daleko nižší tak do pár stovek, a pak několik domů mělo čísla přes dva ticíce, ale 921 nikde. Po půl hodině marného hledání jsem znovu zašel za Osvaldem, tentokrát ovšem vyzbrojen adresou…Osvaldo zamknul krám a jel s námi hledat, on totiž ve Via del Teso dřív bydlel ! Ale ani s ním to moc nešlo, a prakticky jsme dospěli do konce dalších nápadů jak je najít. Ještě jsme zajeli do jedné „slepé“ kde byla značka, že v zimě se tam může jen se řetězy, zastavili po asi 50m, Osvaldo šel kousek dopředu, a nic, pak Maminka šla ještě kousek dál…a ejhle, veliká posunovací vrata, taková nízká, co nepřečnívají živý plot kolem, a ještě tahle byla zelená, takže splývala s okolím, a u nich číslo 921, ale dům byl v zahradě dalších padesát metrů z kopce dolů !
Ale to už Osvaldova paměť začala fungovat na vyšší obrátky a najednou se rozpomněl, že tenhle dům vlastně zná, že má vchod také ze spodní strany, že znal paní Barelli, maminku Enny…pak už to šlo rychleji, vstoupili jsme za Osvaldem, který se nebál nápisu Pozor pes! A šel hned k domu, to už vyšel na balkon Paolo a Osvaldo mu začal velice překotně poskytovat informace o cizincích v jeho kanceláři večer před tím a ráno potom, a jak za ním přišli, a Skotsku, a dvaceti letech od té doby…i když to bylo v italštině, Paolo z toho moc moudrý nebyl, a vzápětí jsem se objevil já, s vousy, a jen s pár slovy, takže nebylo okamžitě jasné, že jsem cizinec…zdálo se, že vůbec ničemu nerozumí…odešel dozadu a vše sdělil Enny s tím (jak nám pak se smíchem vyprávěli), že tomu nerozumí, ptají se po ní a tak ať si to jde vyřešit sama…no Enny mě po pár slovech samozřejmě poznala, i když člověk musí uznat, že nás absolutně nečekali, po dvaceti letech, s Osvaldovým úvodem…
Pak už to šlo ráz na ráz…za Osvaldem jsme ještě při odjezdu za čtyři dny zašli a poděkovali mu za jeho pomoc.Myslím, že bez něj bychom odjeli a jen nechali kousek papíru v jejich P.O.Boxu, že jsme tam byli…
Právě jsem se vrátil od snídaně, kde se řešilo mnoho situací, jde to trochu pomaleji, protože Shahnaz trvá na tom, že se mnou bude mluvit Farsí a při její povídavosti nemám absolutně žádnou šanci a tak čekám na překlady…jde to pomaleji. Budu pokračovat později, respektive asi jindy, návštěva jede s Maminkou do Prahy, tak se musím dát do stavu, abych je mohl vyprovodit.
A teď jsem ještě mluvil s Bubuším…
Zdraví Baba
Chtěl jsem vložit tento blog přesně v osm třicet, tedy v čase, kdy jsem před oněmi šedesáti pěti lety přišel na svět, ale dosáhl jsem pouze toho, že jsem v půl deváté tento blog začal psát.
Na svůj již relativně pokročilý věk se stále necítím, i když jistá znamení tu již jsou, bolí mě např. pár méně významných kloubů, dřepy jdou tíž a o klicích ani nemluvě. Také mám dojem, že „hůř“ vidím, respektive jako bych viděl místy skrz mlhu hlavně když se dívám do světlejších míst jako televizní obrazovka, ale jen před dvěma dny jsem byl u své oční paní doktorky – a nic, oční tlak je normální a tedy zelený zákal (glaukom) je mimo, vše jsem přečetl jak jsem měl, a tak mě paní d. skoro slušně „vyhodila“. Zaplať pánbůh za takové vyhazování… ale ta mlha tam je, a tak při příští návštěvě Lavender zkusím získat second opinion.
Jinak ale na jaře jsem ujel na CycloCz5 skoro osmdesát kilometrů v jednom dnu, v létě o víkendech jsem dělal skoro pravidelně ranních 40km, mám tady takovou malou „loop“ přes Přišimasy, Hradešín, Škvorec, Zlatou, Sibřinu, Koloděje, Újezd, Klánovice, Šestajovice a Jirny zpátky do Úval, v Livignu týden na lyžích, no a na zahradě také občas zamakám…ale teď když jsem to napsal, tak zas tak přesvědčivé to není…hm, asi bych k tomu měl trochu přidat
Když už jsem u toho Livigna – paní Veselá z cestovky ItalSki (její manžel na to dohlíží přes zimu na místě) mi už poslala prospekty na přicházející sezonu, a abych neměl potíže s ubytováním, měl bych zabukovat tak během příštích dvou až tří týdnů. Nechtělo by se Ti to zkusit poslední týden v lednu 09 ještě jednou? S Feskalím počítat zřejmě nelze…
Jinak včera dorazili Manuchehr a Shahnaz, dneska jedou do Prahy a večer půjdeme na večeři do Golf Restaurace v Klánovicích…ještě ale musím objednat stůl, mělo by to jít, v neděli večer lidé do restaurací moc nechodí…doufám….
Výlet do Itálie, respektive do Florencie se docela povedl,, i když to bylo spojeno s jistým stupněm dramatu, to když jsme se snažili najít Enny a Paola, mou známou z Londýna ze začátku sedmdesátých let (ona tehdy pracovala pro firmu prodávající sluchátka pro špatně slyšící, Tatík už trochu hůř slyšel, a tak jsem mu je koupil. Když jsem s nimi odjížděl z Enninina obcbodu tak jsem přemýšlel o ceně – platil jsem 50 liber, relativně hodně při platu asi 120 liber měsíčně, a přehlédl jsem na jedné křižovatce v Pimlico protijedoucí auto…moc se nestalo, ale byla to moje první autohehoda v životě…). U nás v Aberdeenu byli oba začátkem osmdesátých let, když byl Feskalí právě na cestě, tedy minus 4 měsíce. Naposled jsem se s Enny viděl také ve Florencii, někdy koncem osmdesátých let, když jsem tam byl na nějaké koroznické konferenci. Takže neviděli jsme se dvacet let.
Problémem bylo to, že oni mají dům v horách asi hodinku autem na sever, ale tu adresu jsem neznal, jen jméno vesnice, Maresca. Že tam jsou jsem věděl, telefon ve Florencii nikdo nebral. Protože jsme vyjeli z Úval až něco před polednem, do večera jsme stihli dojet jen do Trenta v Adige, tam přespali po docela náročném hledání laciného hotelu, ten jednohvězdičkový byl zavřený…druhý den jsme se také zdrželi obdivováním Lake Garda, takže do Maresca jsme také přijeli až navečer, tam v těch italských horách to je samá zatáčka, předjíždět skoro nejde popř. to znamená docela riskovat…i když jsem měl vytištěný docela podrobný plánek vesnice s ulicemi z internetu, bez adresy se ukázal jako ne příliš nápomocný. Pošta už byla zavřená, carrabinieri také, a tak jsem zašel do ještě otevřené malé místní realitní kanceláře. Osvaldo, starší pán, velice ochotný ale k mému překvapení Enny Barelli neznal i přesto, že Maresca má jen 750 duší, tedy permanentních duší, přes léto se zřejmě nafukuje, protože je 850m na d mořem, všude kolem fůry zeleně a tak příjemnější než horké níže položená města s Firenze v čele.
Nicméně jsme přenocovali v malém Osvaldem doporučeném penzionu, a druhý den plni naděje jsme zašli na místní poštu, vždyť je musí pošťačka znát, když jim nosí dopisy. Chyba. Oni mají poštovní schránku č. 27, ale adresu na poště také neznali. Ale Osvaldo večer předtím ještě navrhnul zajet do vedlejší vesnice, kde mají centrální evidenci obyvatel na Ufficio Anagraffe. A tam už to šlo jako na drátku, Enny a její maminku tam registrovanou měli, s daty narození a vším, a také adresou, Via del Teso 921, Maresca - San Marcello, Pistoia.
Vítězoslavně jsme spěchali zpátky, ale ouha, Via del Teso je dlouhá, s pár slepýma odbočkama, a hlavně čísla byla daleko nižší tak do pár stovek, a pak několik domů mělo čísla přes dva ticíce, ale 921 nikde. Po půl hodině marného hledání jsem znovu zašel za Osvaldem, tentokrát ovšem vyzbrojen adresou…Osvaldo zamknul krám a jel s námi hledat, on totiž ve Via del Teso dřív bydlel ! Ale ani s ním to moc nešlo, a prakticky jsme dospěli do konce dalších nápadů jak je najít. Ještě jsme zajeli do jedné „slepé“ kde byla značka, že v zimě se tam může jen se řetězy, zastavili po asi 50m, Osvaldo šel kousek dopředu, a nic, pak Maminka šla ještě kousek dál…a ejhle, veliká posunovací vrata, taková nízká, co nepřečnívají živý plot kolem, a ještě tahle byla zelená, takže splývala s okolím, a u nich číslo 921, ale dům byl v zahradě dalších padesát metrů z kopce dolů !
Ale to už Osvaldova paměť začala fungovat na vyšší obrátky a najednou se rozpomněl, že tenhle dům vlastně zná, že má vchod také ze spodní strany, že znal paní Barelli, maminku Enny…pak už to šlo rychleji, vstoupili jsme za Osvaldem, který se nebál nápisu Pozor pes! A šel hned k domu, to už vyšel na balkon Paolo a Osvaldo mu začal velice překotně poskytovat informace o cizincích v jeho kanceláři večer před tím a ráno potom, a jak za ním přišli, a Skotsku, a dvaceti letech od té doby…i když to bylo v italštině, Paolo z toho moc moudrý nebyl, a vzápětí jsem se objevil já, s vousy, a jen s pár slovy, takže nebylo okamžitě jasné, že jsem cizinec…zdálo se, že vůbec ničemu nerozumí…odešel dozadu a vše sdělil Enny s tím (jak nám pak se smíchem vyprávěli), že tomu nerozumí, ptají se po ní a tak ať si to jde vyřešit sama…no Enny mě po pár slovech samozřejmě poznala, i když člověk musí uznat, že nás absolutně nečekali, po dvaceti letech, s Osvaldovým úvodem…
Pak už to šlo ráz na ráz…za Osvaldem jsme ještě při odjezdu za čtyři dny zašli a poděkovali mu za jeho pomoc.Myslím, že bez něj bychom odjeli a jen nechali kousek papíru v jejich P.O.Boxu, že jsme tam byli…
Právě jsem se vrátil od snídaně, kde se řešilo mnoho situací, jde to trochu pomaleji, protože Shahnaz trvá na tom, že se mnou bude mluvit Farsí a při její povídavosti nemám absolutně žádnou šanci a tak čekám na překlady…jde to pomaleji. Budu pokračovat později, respektive asi jindy, návštěva jede s Maminkou do Prahy, tak se musím dát do stavu, abych je mohl vyprovodit.
A teď jsem ještě mluvil s Bubuším…
Zdraví Baba
sobota 20. září 2008
maminka v ú léto 2008
Maminka v Úvalech léto 2008
Na Maminčin příjezd jsem se připravil podle mne důkladně, úklid byl razantní a docela detailní. Ale zas tak velký dojem jsem neudělal, chyby se našly, takže to nebylo na lépe než 2- až 3. Nějaké změny v domě by se našly, ale moc jich ještě nebylo, více se stane v příštích měsících, takže jsem to trochu schytal…ale už je napůl udělána zkouška fasády, odstranil jsem příklepovým kladivem (kango) asi dva metry omítky na prádelně, zedník přišel a udělal jádro, tedy základ, teď to zraje a vrchní vrstvu by měl přijít udělat někdy během příštích čtrnácti dnů.
Pak se rozhodne: jestli ta zkouška bude dosti podobná původní omítce, tak se udělá škrábaný brizolit tak, jako byl ten starý. Jestli ne, bude se muset udělat něco úplně jiného. Myslím, že bude-li se dělat fasáda jako ta původní, raději to dohodnu tak, že se to udělá někdy brzy z jara. Fasády se musí dělat když nemrzne a není příliš horko, tedy na jaře nebo na podzim, ne v zimě a v létě. Do té doby také stihnu udělat všechny dveře a okna v prádelně, dřevníku a garáži. Už mám truhláře, se kterým jsem to více méně dohodl. Měly by být hotové někdy v listopadu.
Maminčin příjezd byl diktován pozdějším příjezdem Behnaz a Fereydouna se Shahlou. Dům musel být ještě v lepším pořádku než jsem připravil já, myslím že to nakonec dopadlo dobře. Jejich pobyt byl úspěšný, líbilo se jim tady, měli fantastické počasí, většinu času strávili v Praze. A jeden den jsme jeli do Kutné Hory, i když se nám nepodařilo vidět všechno, např. jsme nestihli kostnici.
Fereydoun tady měl/má přítele (Parviz) z Teheránu, znají se z doby, kdy F byl šéfem íránské organizace přes kinematografii, jezdil po světě po filmových festivalech, potřásal si ruce s hvězdami filmového nebe, v Karlových Varech byl snad třikrát. Parviz tam také něco podobného dělal, myslím, že se živil jako literární kritik. V Íránu už nebyl asi tak dlouho jako F, to je asi 30 let. Parviz od té doby žije tady v Praze, přeložil nějaké české knihy do perštiny, mimo jiné Hrabala, jeho paní je odtud, je také nějak přes literaturu, myslím, že mimo jiné překládá. Hrabal je zřejmě Fereydounovým favoritem, F se chystá se napsat srovnávací studii překladů Hrabalova „Obsluhoval jsem anglického krále“ do francouzštiny a do angličtiny. F si myslí, že ty překlady jsou od sebe dost odlišné a na to si tady koupil také česko anglický slovník, aby oba překlady mohl také srovnat s českým originálem. Samozřejmě, že si také koupil český originál té knihy.
Na naše perské přátele jsem vyzkoušel pár svých Farsí slov, a měl jsem pak problém, protože hlavně Behnaz a Shahla si myslely, že přece jen umím víc persky než je skutečnost a dost často to na mně persky zkoušely…no ale ta myšlénka mi přece jen dělala dobře…
S Maminkou jsme se chystali jet na týden na Slovensko s možností na den dva zajet do Maďarska, ale je tu dost zima (teď 11 – 13°C) a tak se před dvěma dny rozhodlo, že pojedeme místo toho do Florencie. Chtěli jsme jet už dneska, ale včera jsme tu měli na večeři Pepíka (Lída je v Turecku u moře), večer se protáhl a odjezd dneska prostě možný nebyl. Tak asi vyjedeme zítra ráno, přes Mnichov, Innsbruck, Brenner a dolů na Bolognu. Nemohu se dovolat Enny a Paola ve Florencii, asi jsou na letním bytě v Maresca v toskánských horách, oni tam přes léto jezdí, tak nevím, jestli se s nimi setkáme. Na dopis oznámit náš příjezd čas nebyl, rozhodli jsme se opravdu až na poslední chvíli.
Možná, že se na cestě zpátky stavíme přece jen na Slovensku, Maminka tam ještě nebyla, tak aspoň na dva dny, a navštívíme mého maďarsko-slovenského přítele z chemičky v Litvínově z r. 1961, bydleli jsme spolu rok na jednom pokoji, bylo nám oběma tehdy 17 let…
Dneska jsem Mamince udělal škubánky, ale nechtěla si k nim vzít ani mák s cukrem ani sladko-kyselé zelí, jedla je jen tak, a tak si myslím, že v budoucnosti odolá dalším mým návrhům na škubánkové hody.
To je v kostce vše, udělal jsem chybu, že jsem blog nechal až na dnešek, zkusím napsat víc až se vrátíme.
Ahoj vám oběmaBaba
Na Maminčin příjezd jsem se připravil podle mne důkladně, úklid byl razantní a docela detailní. Ale zas tak velký dojem jsem neudělal, chyby se našly, takže to nebylo na lépe než 2- až 3. Nějaké změny v domě by se našly, ale moc jich ještě nebylo, více se stane v příštích měsících, takže jsem to trochu schytal…ale už je napůl udělána zkouška fasády, odstranil jsem příklepovým kladivem (kango) asi dva metry omítky na prádelně, zedník přišel a udělal jádro, tedy základ, teď to zraje a vrchní vrstvu by měl přijít udělat někdy během příštích čtrnácti dnů.
Pak se rozhodne: jestli ta zkouška bude dosti podobná původní omítce, tak se udělá škrábaný brizolit tak, jako byl ten starý. Jestli ne, bude se muset udělat něco úplně jiného. Myslím, že bude-li se dělat fasáda jako ta původní, raději to dohodnu tak, že se to udělá někdy brzy z jara. Fasády se musí dělat když nemrzne a není příliš horko, tedy na jaře nebo na podzim, ne v zimě a v létě. Do té doby také stihnu udělat všechny dveře a okna v prádelně, dřevníku a garáži. Už mám truhláře, se kterým jsem to více méně dohodl. Měly by být hotové někdy v listopadu.
Maminčin příjezd byl diktován pozdějším příjezdem Behnaz a Fereydouna se Shahlou. Dům musel být ještě v lepším pořádku než jsem připravil já, myslím že to nakonec dopadlo dobře. Jejich pobyt byl úspěšný, líbilo se jim tady, měli fantastické počasí, většinu času strávili v Praze. A jeden den jsme jeli do Kutné Hory, i když se nám nepodařilo vidět všechno, např. jsme nestihli kostnici.
Fereydoun tady měl/má přítele (Parviz) z Teheránu, znají se z doby, kdy F byl šéfem íránské organizace přes kinematografii, jezdil po světě po filmových festivalech, potřásal si ruce s hvězdami filmového nebe, v Karlových Varech byl snad třikrát. Parviz tam také něco podobného dělal, myslím, že se živil jako literární kritik. V Íránu už nebyl asi tak dlouho jako F, to je asi 30 let. Parviz od té doby žije tady v Praze, přeložil nějaké české knihy do perštiny, mimo jiné Hrabala, jeho paní je odtud, je také nějak přes literaturu, myslím, že mimo jiné překládá. Hrabal je zřejmě Fereydounovým favoritem, F se chystá se napsat srovnávací studii překladů Hrabalova „Obsluhoval jsem anglického krále“ do francouzštiny a do angličtiny. F si myslí, že ty překlady jsou od sebe dost odlišné a na to si tady koupil také česko anglický slovník, aby oba překlady mohl také srovnat s českým originálem. Samozřejmě, že si také koupil český originál té knihy.
Na naše perské přátele jsem vyzkoušel pár svých Farsí slov, a měl jsem pak problém, protože hlavně Behnaz a Shahla si myslely, že přece jen umím víc persky než je skutečnost a dost často to na mně persky zkoušely…no ale ta myšlénka mi přece jen dělala dobře…
S Maminkou jsme se chystali jet na týden na Slovensko s možností na den dva zajet do Maďarska, ale je tu dost zima (teď 11 – 13°C) a tak se před dvěma dny rozhodlo, že pojedeme místo toho do Florencie. Chtěli jsme jet už dneska, ale včera jsme tu měli na večeři Pepíka (Lída je v Turecku u moře), večer se protáhl a odjezd dneska prostě možný nebyl. Tak asi vyjedeme zítra ráno, přes Mnichov, Innsbruck, Brenner a dolů na Bolognu. Nemohu se dovolat Enny a Paola ve Florencii, asi jsou na letním bytě v Maresca v toskánských horách, oni tam přes léto jezdí, tak nevím, jestli se s nimi setkáme. Na dopis oznámit náš příjezd čas nebyl, rozhodli jsme se opravdu až na poslední chvíli.
Možná, že se na cestě zpátky stavíme přece jen na Slovensku, Maminka tam ještě nebyla, tak aspoň na dva dny, a navštívíme mého maďarsko-slovenského přítele z chemičky v Litvínově z r. 1961, bydleli jsme spolu rok na jednom pokoji, bylo nám oběma tehdy 17 let…
Dneska jsem Mamince udělal škubánky, ale nechtěla si k nim vzít ani mák s cukrem ani sladko-kyselé zelí, jedla je jen tak, a tak si myslím, že v budoucnosti odolá dalším mým návrhům na škubánkové hody.
To je v kostce vše, udělal jsem chybu, že jsem blog nechal až na dnešek, zkusím napsat víc až se vrátíme.
Ahoj vám oběmaBaba
úterý 12. srpna 2008
turnov a svata
Turnov a Svata
Předminulý víkend (kolem 3. srpna) jsem byl od pátku do pondělí v Turnově, už podruhé tento rok, tentokrát celé dva dny a tři noci. Staša je po operaci kolena (vyměnili jí ho), chodí o francouzských holích, ale ještě ne moc, prý první fáze rekonvalescence trvá tři měsíce. Stále si porovnává nohu s umělým kolenem s tou druhou a nalézá ji červenější než je ta zdravá , a zřejmě jí to vadí, musel jsem se koukat a porovnávat také. Mezi námi, moc červenější jsem tu umělou nohu neshledal.
Stašina poměrně malá pohyblivost a nemožnost dlouho v kuchyni stát dává prostor Ivanovi, aby se ukázal, co u kamen umí. Docela mu to jde, a kupodivu si nejen nestěžuje, ba spíš naopak, člověk má dojem, že se mu to líbí a že vaří docela rád. Vstával jsem vždy první, ale když jsem dokončil čtení, už byla na stole hotová snídaně…
Zdá se, že po tom, co tři sourozenci (čtvrtý zemřel) zrestituovali po rodičích majetek, respektive jeho většinu blízko centra Turnova (velký dvůr s několika domy, bývalým pivovarem, mnoha garážemi, opravdu velká zahrada s pěknou prostornou chatou uprostřed), tak jim to částečně přináší jistý příjem (pronajímají kde co), ale také mají výdaje, protože se to snaží renovovat. Ty věci si nějak rozdělili, např. Staša má dům uvnitř dvora, ve kterém má asi 5 místností, které pronajímá na bydlení, a naproti malou kůlnu, kde má sklad nějaká restaurace. A patří jí kousek zahrady.
O víkendu se řešil odchod jedné nájemnice, která nějak nezaplatila 500 korun, ale k nezaplacení podle Staši došlo chybou Ivana, podle Ivana nepřehledností jakýchsi papírů. Papíry jsem viděl, myslím, že to opravdu nebylo jasné…nicméně Stašu to dráždilo po celý víkend, Ivanovi to opakovaně vyčítala a při jedné z takových diskusí jí to vyburcovalo v jednu chvíli až k neutišitelným slzám, to jsem žasnul.
V neděli jsem se zajel setkat se Svatou, měla tábor na úpatí kopce hned za Turnovem, velmi hezká krajina je kolem. Tentokrát jsem tam pobyl několik hodin, tak se zase povídalo o rodině, jak to v minulosti bylo z jejího pohledu, co jsem věděl já, a tak vůbec…. Naše setkání tento rok tak v celku dávají dohromady možná třetinu času co jsme se spolu viděli vůbec v našich životech (ona byla jednou v Úvalech, to tam snad byli celý den, já pak v Domažlicích asi dvakrát, možná třikrát, a to bylo vše). Jestli už jsem ještě nepsal, Svata je velmi podobná strejdovi Fánovi (Frantovi), jejímu tátovi, mladšímu bratrovi Babičky a tety Máni. Letos se asi uvidíme ještě jednou, uskuteční-li se návštěva Milovic, už jsem asi psal.
Stašina (a jejích bratří) zahrada je docela velká, jeden brácha tam prakticky pracuje na plný úvazek, ale zřejmě ho to baví, Koupil jsem od něj asi tři kila výborných okurek za pět korun kilo, které jsem v pátek naložil podle Stašina receptu, a koncem tohoto týdne by už rychlokvašky měli být k jídlu. Také mi dal pár sazenic okurek (abych je nemusel pěstovat ze semen, na to je už prý pozdě), které jsem zasadil vzadu na zahradě na kompost, tam v rohu u zdi, ujaly se a už rostou. Zatím jsou samozřejmě malé, ale má být teplo a koncem srpna možná už bychom mohli mít vlastní okurky !! Mé první… za posledních 65 let !
Opět jsme se dívali na video (Írán), přivezli jsem náš vhs recordér, protože Ivan má jen dvd. Oba byli dobří posluchači, nežádali ani zrychlení (to jsem ale dělal sám od sebe, chápu, že některé věci jsou příliš nudné pro nezúčastněné, tohle jsou totiž pouze needitované „bezpečnostní" kolie, co kdyby se stalo něco s Hi8kami. Nicméně po asi pětihodinovém maratónu (ale ne vcelku) Staša se přece jen nechala slyšet, že to bylo místy nudné, asi se žinýrovala mi to říci během promítání, nevím, mohl jsem to urychlit víc…
Proč je blog automaticky uspořádán do tohoto poměrně úzkého sloupce, potom pouhá stránka ve Word tam je velice dlouhá. Víš to Feskalí ? Víš to Bubuší? Konec dnešního blogu.
Předminulý víkend (kolem 3. srpna) jsem byl od pátku do pondělí v Turnově, už podruhé tento rok, tentokrát celé dva dny a tři noci. Staša je po operaci kolena (vyměnili jí ho), chodí o francouzských holích, ale ještě ne moc, prý první fáze rekonvalescence trvá tři měsíce. Stále si porovnává nohu s umělým kolenem s tou druhou a nalézá ji červenější než je ta zdravá , a zřejmě jí to vadí, musel jsem se koukat a porovnávat také. Mezi námi, moc červenější jsem tu umělou nohu neshledal.
Stašina poměrně malá pohyblivost a nemožnost dlouho v kuchyni stát dává prostor Ivanovi, aby se ukázal, co u kamen umí. Docela mu to jde, a kupodivu si nejen nestěžuje, ba spíš naopak, člověk má dojem, že se mu to líbí a že vaří docela rád. Vstával jsem vždy první, ale když jsem dokončil čtení, už byla na stole hotová snídaně…
Zdá se, že po tom, co tři sourozenci (čtvrtý zemřel) zrestituovali po rodičích majetek, respektive jeho většinu blízko centra Turnova (velký dvůr s několika domy, bývalým pivovarem, mnoha garážemi, opravdu velká zahrada s pěknou prostornou chatou uprostřed), tak jim to částečně přináší jistý příjem (pronajímají kde co), ale také mají výdaje, protože se to snaží renovovat. Ty věci si nějak rozdělili, např. Staša má dům uvnitř dvora, ve kterém má asi 5 místností, které pronajímá na bydlení, a naproti malou kůlnu, kde má sklad nějaká restaurace. A patří jí kousek zahrady.
O víkendu se řešil odchod jedné nájemnice, která nějak nezaplatila 500 korun, ale k nezaplacení podle Staši došlo chybou Ivana, podle Ivana nepřehledností jakýchsi papírů. Papíry jsem viděl, myslím, že to opravdu nebylo jasné…nicméně Stašu to dráždilo po celý víkend, Ivanovi to opakovaně vyčítala a při jedné z takových diskusí jí to vyburcovalo v jednu chvíli až k neutišitelným slzám, to jsem žasnul.
V neděli jsem se zajel setkat se Svatou, měla tábor na úpatí kopce hned za Turnovem, velmi hezká krajina je kolem. Tentokrát jsem tam pobyl několik hodin, tak se zase povídalo o rodině, jak to v minulosti bylo z jejího pohledu, co jsem věděl já, a tak vůbec…. Naše setkání tento rok tak v celku dávají dohromady možná třetinu času co jsme se spolu viděli vůbec v našich životech (ona byla jednou v Úvalech, to tam snad byli celý den, já pak v Domažlicích asi dvakrát, možná třikrát, a to bylo vše). Jestli už jsem ještě nepsal, Svata je velmi podobná strejdovi Fánovi (Frantovi), jejímu tátovi, mladšímu bratrovi Babičky a tety Máni. Letos se asi uvidíme ještě jednou, uskuteční-li se návštěva Milovic, už jsem asi psal.
Stašina (a jejích bratří) zahrada je docela velká, jeden brácha tam prakticky pracuje na plný úvazek, ale zřejmě ho to baví, Koupil jsem od něj asi tři kila výborných okurek za pět korun kilo, které jsem v pátek naložil podle Stašina receptu, a koncem tohoto týdne by už rychlokvašky měli být k jídlu. Také mi dal pár sazenic okurek (abych je nemusel pěstovat ze semen, na to je už prý pozdě), které jsem zasadil vzadu na zahradě na kompost, tam v rohu u zdi, ujaly se a už rostou. Zatím jsou samozřejmě malé, ale má být teplo a koncem srpna možná už bychom mohli mít vlastní okurky !! Mé první… za posledních 65 let !
Opět jsme se dívali na video (Írán), přivezli jsem náš vhs recordér, protože Ivan má jen dvd. Oba byli dobří posluchači, nežádali ani zrychlení (to jsem ale dělal sám od sebe, chápu, že některé věci jsou příliš nudné pro nezúčastněné, tohle jsou totiž pouze needitované „bezpečnostní" kolie, co kdyby se stalo něco s Hi8kami. Nicméně po asi pětihodinovém maratónu (ale ne vcelku) Staša se přece jen nechala slyšet, že to bylo místy nudné, asi se žinýrovala mi to říci během promítání, nevím, mohl jsem to urychlit víc…
Proč je blog automaticky uspořádán do tohoto poměrně úzkého sloupce, potom pouhá stránka ve Word tam je velice dlouhá. Víš to Feskalí ? Víš to Bubuší? Konec dnešního blogu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)