Shrnutí léta a Maminčiny návštěvy 14.října 2008

Shrnutí léta a Maminčiny návštěvy 14. října, 2008.

Začátkem srpna, přesně 6tého, jsem na Babiččiny narozeniny zajel na Malvazinky, vzal jsem opět květiny z naší zahrady a tři svíčičky, ale neměl jsem s sebou rádio s Babiččiným a Dědovým hlasem, to vezmu až půjdeme všichni.

Vyklidil jsem dřevník, kde jsem udělal místo na věci z prádelny, kterou jsem vyprázdnil, aby se tam mohlo začít dělat, tedy nejdříve vykopat podlaha, oklepat omítka a odstranit kotel. Zadní dveře do prádelny jsou už zpola zazděné, bude tam jen okno do prostoru na posezení.
Ten kotel byl pro mne dost problém, původně jsem ho chtěl ponechat jako memento, kde Babička až do začátku padesátých let (asi do 1953) prala na valše než jsme si pořídili Kladenu, naši první pračku. To byla pračka, která měla dvě shora víky přístupná „oddělení“, tedy nádrž ve které se ohřívala voda a vrtulník, který prádlo po nádržce honil a tak pral, a hned vedle byla odstředivka, do které se prádlo jen přendalo. Naši druhou pračku, která byla už nahoře v koupelně si Babička s Dědou koupili někdy v šedesátých letech, ale skoro vůbec si na to nepamatuji, takže to klidně mohlo být v sedmdesátých (zřejmě nebyla zas tak špatná a vydržela, skončila před lety u Míši, když do Úval v r. 2000 dorazily věci z Aberdeenu včetně pračky a Míša se poprvé v Úvalech zařizoval, aby měl do začátku, než si koupil novou).

Na prádelně je ještě jedna změna, otloukl jsem venku část brizolitové omítky aby na ní zedník, kterého jsem jako jediného našel, že umí udělat ten původní brizolit, mohl ukázat jak to bude vypadat. Před asi měsícem nahodil jádro (to je jakýsi podklad pod vlastní brizolit) a teď někdy by měl přijít ten vzorek dodělat. Minulý týden ale ještě čekal na slídu (mica), kterou jeho syn zapomněl objednat, která se také přidává.

V Itálii jsme měli v Maresce naši základnu a odtamtud vyjížděli dolů do Florencie a Sieny. Ve F jsme byli dvakrát, mezitím v Sieně a den strávili v Maresce, ten první. Dům Enny a Paola v Maresce je velký, v prvním patře je prostorný obývací pokoj (tak 6x8m) s krbem a tři ložnice. Totéž je v přízemí, jen to je po většinu roku zavřené, návštěv tam mají zřejmě málo a tolik přátel v Maresce nemají. V podkroví je opět asi stejná plocha, je ale ve velmi rozpracovaném stavu (např. tam ještě nejsou všechny stěny, chybí omítka, část elektriky), Paolo ji používá trochu jako svou dílnu, a tak mám dojem, že je otázkou, jestli se mu/jim to podaří dát do finálního obyvatelného stavu. Paolovi je o asi 6 let více než mě….

Byli jsme určitě vítaným zpestřením jejich poměrně klidného života a tak se vše dobře dařilo. Oba jsou povídaví a protože to docela šlo v italštině, k té naší byli oba velmi tolerantní, nenudili jsme se. Enny umí stále anglicky docela obstojně a kupodivu Paolo, asi třetí den dal najevo, že anglicky umí též. Ne nějak obzvlášť, ale byl schopen říci poměrně dost. Bylo zřejmé, že ze začátku se trochu styděl, obával, ale pak to z něj spadlo…. Oba jsou již v penzi, a nějak tím, že jsou poměrně sami a spolu, civilizace je jaksi míjí…nemají počítač, internet, videorekordér…ale na internet se dost vyptávali a myslím, že po návratu do Firenze si jej do vánoc pořídí. Výhody v komunikaci se světem si zřejmě, po našem vysvětlení, uvědomovali.

Na okraji Firenze znali obchod, kde kupovali ve velkém stolní víno, do demižonů o pěti litrech za 1.06 Euro litr, ale velmi dobré, takové lehké, co se dobře pije nejen k jídlu ale i po celý večer. Paolo nám jeden demižon koupil na cestu, včera jsem dopil poslední kapku. To mi připomíná, že tady je čas burčáku, chtěl jsem vám láhev poslat, ale tohle je na cestování velmi zrádná tekutina, musí se občas odtlakovávat povolením zátky když je v klidu. A v autě, kde to drncá, to odtlakovávání je třeba dělat asi každé dvě hodiny. Tak nakonec jsem se rozhodl, že bude lépe Mamince s sebou žádný burčák nedat.

Jo mládenci, do Firenze teď musíte zajet, hlavně Enny se o tom neustále zmiňovala, zná osobně sice jen Bubušího, buď připraven že Ti tak bude říkat, ale pro Erika to pozvání je stejně silné a jste oba velmi vítáni….

Když už jsem u toho cestování – já v Košicích nebyl, ale Feskalí ano, poslechni viděl jsem v tv pořadu o Košicích tamější prý velkou zvláštnost v hlavním kostele, kde mají točité schodiště na věž tak udělané, že je vlastně dvojité v proti sobě jdoucí spirále, dva lidé jdoucí každý po svém schodišti vždy po vystoupání o jeden kruh se vždy setkají. Byl jsi tam ?
A druhá perlička, slyšeli jste o Alexandrovcích, slavném bývalém sovětském, nyní ruském armádním pěveckém sboru ? Tak jeho oficielní úřední název je „Dvakrát řádem rudého praporu vyznamenaný akademický soubor písní a tanců ruské armády Alexandra Vasiljeviče Alexandrova“. Uf, to jsem si oddychl…

Na cestě z Florencie jsme měli v takovém volném plánu jet na pár dní na Slovensko, eventuelně se tam zastavit u mého maďarsko-slovenského kamaráda z litvínovských Chemických závodů (bylo nám sedmnáct), tehdy to byly Stalinovy chemické závody, vybudované Němci za války, dělal se tam benzin suchou destilací hnědého uhlí v Lurgiho pecích (pěkně špinavé, ale také se tam vyrábělo z dalších frakcí hodně jiného, třeba fenoly, vodík z vodního plynu, různé dehty atd.), toho je tam kolem hodně, dobývá se povrchově. Oba jsme dělali v závodní elektrárně na Úpravně vody pro kotle potažmo turbíny. Když jsme dojeli do Piešťan už byl Gyuri den nemocný, a hodně, tak jsme k nim pak ani nejeli.

Po krátké návštěvě Bologni, hezká (náměstí a kolem), ale na Firenze nemá. Cestou kolem Benátek jsme rozhodli, že by to byl hřích se opět nezastavit, oba jsme tam s Maminkou byli, ale už hodně dávno…přespali v Mestre a druhý celý den strávili chozením mezi kanály. Ceny gondol podražili, tři čtvrtě hodiny je za sto Eur. Při plném vytížení 6 lidmi to na jednoho ještě jde, ale jen pro dva se mi to zdálo příliš. Ani nevím, jestli je zpěv gondoliéra extra…

Po přespání v posledním městečku na hranicích Itálie (všechny noclehy kromě jednoho za 70 byly v Itálii za 50 Eur) jsme ještě zastavili v Grazu, prošli za dvě hodiny, takové sterilní, moc se mi nelíbil, těžko tam ještě někdy zastavím. Jeli kolem Klagenfurtu, tam odtud pochází část naší rodiny z Babiččiny strany, její maminka byla rozená Steinbachová (česká Rakušanka) a její maminka byla Doerner, a ti byli už z Klagenfurtu v Korutanech (Kärnten). Teta Máňa se tam prý jednou pokoušela naše příbuzné najít, ale nepodařilo se jí to, myslím, že hledala jen na hřbitově a neměla moc času. Náhodou jsem přišel na pár fotografií se vzdálenými bratranci v Babiččině albu. Jsou tady v pokoji, popsané. Také jsem viděl asi dva tři dopisy psané někým z Doernerů mé Babičce, dopisy jsou tady v Úvalech.

Pak už byly Piešťany, příjezd navečer už za tmy, já nemohl najít dlouho hotel ve kterém jsme tam spali s Brity v 2006, Maminka byla nervózní a dávala to najevo, tak jsme nakonec byli v hotelu za 70 Euro jako v Itálii, ani jsme nešli tancovat do baru ve 4tém poschodí…druhý den už to bylo lepší, Maminka vyspinkaná a i usměvavá. Ještě na skok do Trenčína a pak už přes Zlín do Úval. Ve Zlíně jsme zaskočili jen do muzea Hanzelky a Zikmunda, zajímavé, paní říkala, že je na to potřeba aspoň půl dne (my přišli 20 minut před pátou…), umluvil jsem ji a pustila nás zadarmo s tím, že nás v pět „vyhodí“; s díky jsem přijal, nakonec zavírala muzeum tak, že H&Z zavírala jako poslední, tak jsme měli ještě dobrou čtvrt hodinu k dobru…ale fakt to chce alespoň půl dne...
A pak už nastala příprava na příjezd části rodiny z Kőln…