CycloCzech5 Kladská 17.-26.5.2008

CycloCzech5 17. – 26.5.2008,
Hotel Lovecký zámeček, Kladská (8km nad Mariánskými Lázněmi), 840m n.m.
Mariánské Lázně, Cheb, Aš, Lázně Kynžvart, Konstantinovy Lázně, Bečov nad Teplou, Loket, klášter Teplá, skupina 17 lidí
- bylo vcelku velmi příjemné odpočinutí ve společnosti mi již známých lidí.

Malinkou vadou byla nepřítomnost jednoho ze skupiny, Geoff De´Ath, právník na penzi s paní, velmi příjemný člověk, zajímavý, vtipný, se smyslem pro humor a ten smysl uplatňující, se širokými znalostmi a vzhledem k jeho věku také zkušenostmi, mám i trochu dojem, že jsme si jeden druhého docela oblíbili. Tak ten nepřijel, něco již na tento termín zařídil před oznámením data našeho kolotůrování, zeptal se prý sice, jestli by nešlo datum posunout o týden, ale zřejmě to nešlo, takže prostě nebyl (převčírem jsem dostal od něj dopis, to něco byla Mediterranean Cruise…).

Druhou chybičkou bylo počasí, respektive jeho přesnější určení na ten který den. V sobotu před odjezdem jsem si zaznamenal z předpovědi, že úterý bude deštivé, a v tom smyslu jsem informoval Anči - organizátorku a programátorku kolotůrtýdne. Rozhodlo se, že v plačtivé dny se pojede auty na prohlídku hradu Lokte a kláštera v Bečově s jeho relikviářem.

A jak to s počasím bývá, pršelo v pondělí a v úterý svítilo... hrozně jsme také zmokli v neděli dopoledne, pak přestalo a trochu jsem uschnul (při 10 Celsia) na kole.
V pondělí se Anči netrefila do odhadu vzdáleností a ti, co zvolili "delší" štreku ujeli 73km (viz níže)...Ve slunečném úterý se jelo tedy auty, rezervovaná prohlídka relikviáře a oběda v restauraci nešly už změnit. Autem jsem jel ještě jednou do Chebu, protože jsem se pak jel setkat se Svatou, tedy tetou Svatou z vašeho pohledu, mou přímou Sestřenicí, dcerou strejdy Fány, která se "služebně" nacházela v Konstantinových Lázních tedy docela blízko a kterou jsem neviděl neskutečná léta (poté jsme se dohodli, že do příštího setkání by už tak dlouho být nemělo).

Byvše v Chebu, rozhodl jsem se podívat poprvé v životě do Aše, místa kde Babička učila pár let do r. 1938, odkud odjížděla posledním vlakem v pět ráno před vstupem hitlerovy armády do právě ztraceného pohraničí kličkujíc mezi kameny házenými rukama (dětí) sudetských Němců...abych viděl a udělal si představu o městu, kde Babička žila...tam se také potkala s Tatíkem...a tím pro mne, a potažmo pro vás, jaksi městem osudovým...projížděje Aší a zrovna kolem veliké školy náhle mě napadla myšlénka zkusit najít školu, kde učila...

Škola byla zamčená, ale vzápětí se tam objevila sympatická mladá žena, a co prý potřebuji. Po sdělení základních informací mi sdělila, že v Aši byly v r. 1938 školy tři, a protože tahle škola byla postavena již v roce 1912 a tedy se „kvalifikovala“ jako potenciálně možná, paní učitelka (ona na této škole učila, i když na učitelku moc nevypadala; byla takový universální typ - hezká, a dovedl bych si ji představit na diskotéce, na čundru, na volbě Miss, na stavbě, u počítače či rýsovacího prkna, u operačního stolu, a vůbec bych se za ni nestyděl při audience u paní Královny či podobné společenské trachtaci…) mě vzala dovnitř a představila panu řediteli…nevěděl, jejich záznamy nešly do doby před válkou, ale poradil, ať zajdu do místního muzea.

Ředitel Muzea byl myši podobný studijní typ, do Aše se přiženil, ale také sympatický a velice ochotný. Okamžitě po sdělení mé prosby povídá, no, tady byl pan řídící Kučera, v české škole, to byla ta čtvrtá v Aši. Nějak nám/mně nedošlo, že v části Československa, kde bylo 90% Němců, byly asi také německé školy… no, pana řídícího Kučeru jsem znal z Babiččina vyprávění (zemřel v nacistickém koncentračním táboře v Osvětimi (Auschwitz), a tak jsem byl okamžitě doma. Pan ředitel vzápětí vytáhl velkou červenou knihu, kroniku, kterou si psali místní čeští obyvatelé sdružení kolem školy, Sokola a státních úřadů. Protože prakticky pouze na těchto institucích Češi pracovali. V kronice psané ručně byly fotografie, na kterých byla Babička, fotografie které jsem znal, které vlastně mám také tady v Úvalech, dokonce jsem byl schopen identifikovat další dvě ženy, které jsem znal od Babičky, tak jsem jejich jména doplnil na rubu fotek. Neměl jsem zase tolik času takže kronikou jsem pouze listoval, nicméně jsem tam našel zmínku o Babičce pod jménem Heřmanská, ona tam byla jako učitelka mateřské školy.

Ještě byly v kronice nesmírně zajímavé dvě tabulky, s výsledky parlamentních a senátních voleb někdy v roce 1936. Ta čísla byla velmi vypovídající – v Aši z asi 15000 voličů dalo 11000 hlas Sudetendeutsche Partai – Henlein, druhá nejsilnější byla Komunistische Partei s asi 1600 hlasy. Ostatní strany (14) jak německé tak české měly pod tisíc a pod sto hlasy. Pro německé strany hlasovalo asi 80% obyvatelstva (Konrad Henlein byl poslanec v československém parlamentu a hlavní měrou se zasloužil o odtržení Sudet a rozpad Československa v 1938, jeho ústředním heslem bylo „Heim ins Reich“, těsně spolupracoval s Hitlerem, spáchal sebevraždu den po skončení války 10. května 1945. Jasně věděl, co by ho jinak čekalo). A pak, no spíše později, se Němci divili, když jim Češi tuto jejich touhu hned po válce během asi šesti měsíců, umožnili (je fakt, že se to mělo stát o mnoho jinak, jejich odsun byl často brutální, zahynuvších bylo snad na šestnáct tisíc!). A někteří se stále ještě diví, ale jejich pohnutky, hlavně tedy pohnutky jejich potomků jsou nyní zcela jiné – majetek, který tu museli zanechat a který má nyní stále větší a větší hodnotu - tedy peníze…

Tahle návštěva muzea stála za to, byla na výsost zajímavá. Tak zajímavá, že jsem se neplánovaně zdržel o dvě hodiny a k Svatě jsem přijel trochu (jen asi o půl hodiny) pozdě... ale velmi dobře to chápala, také ji velmi zajímaly kopie stránek z ašské kroniky…

Svata se angažovala dřív ve skautu a teď každý rok pravidelně pořádá čtyři dětské letní tábory. V Konstantinových Lázních (asi 30km od Mariánek), kde právě byla, bude ten první a byla tam, aby udělala poslední přípravy. Neviděli jsme se snad deset let, tak jsme prakticky celý večer strávili povídáním o tom, co se mezitím stalo. Svatin manžel předloni před vánocemi zemřel na infarkt, zřejmě to dosti těžce nesla (dokonce tak špatně, že po asi měsíci odešla z Domažlic do Krkonoš, kde vařila na nějaké horské chatě po celý zbytek zimy), nicméně teď už je celkem vyrovnaná a zdá se být z toho nejhoršího venku. Její první dcera (se Svatiným prvním manželem) má květinářství v Klatovech, zdá se, že se jí daří docela dobře. Druhé dvě žijí v Domažlicích, mladší dokonce se svým přítelem bydlí se Svatou v jejím domě. Tyhle dvě Feskalí zná, no alespoň se s nimi viděl, jeli s námi do Regensburgu na interview, když jsme tehdy v roce 1991? pro něj hledali německou školu.
Svata projevila zájem se setkat s Miluškou v Milovicích, mám dojem, že tyhle dvě se ještě nikdy v životě nepotkaly. A prý zájem má nejen ona, ale i dcery. Takže někdy během června se do Milovic vypravím a zjistím, jak se tam budou k tomu stavět. Ale mám dojem, že v minulosti Miluška říkala, že by se se Svatou také ráda setkala. Asi do Milovic zajedu na kole, větší část cesty se tam dá jet po cyklostezkách, tak daleko to zase není, nějakých 30km.

Také mi Svata řekla, že občas zajede na hřbitov v Předslavicích se podívat na hrob Heřmanských (tady mám ještě dluh, abych tam uložil část popela Babičky a tety Máni). Já si při svých ne příliš častých návštěvách našeho hrobu všiml, že se tam o něj někdo trochu stará, ale nenapadlo mi, že by to mohla být Svata…také zaplatila nájem za hrob, prý už vypršel…to mi připomnělo, že jsem sám nájem platil předslavickému starostovi, který bydlel ve Všechlapech, vesnice vedle Předslavic, ale pracoval v pojišťovně v Prachaticích. Tam jsem také za ním zašel při jedné z našich pravidelných „jednou za rok“ cest s Babičkou za její kamarádkou se školy, a ty peníze mu dal v jeho kanceláři, bylo to myslím 400Kč a mělo to být na dvacet let, že prý mi potvrzení pošle, ale to nikdy nepřišlo…

Kolaři jsme bydleli v Loveckém Zámečku v Kladské nad Mariánkami v 840m nad mořem. V Kladské je tohle zařízení patřící Lesům ČR s paní Recepční, která hraje na Lovecký lesní roh speciálně pro ni laděný v B a S, je (prý) jedinou ženou v této zemi věnující se amatérsky této neobvyklé činnosti, aspoň to tak říkala (každé úterý osm muzikantů na lesní roh troubí ve velké jídelně hotelu, trénují na soutěže, prý občas také soutěží v zahraničí). Nicméně Tony, náš Koloskupinový encyklopéd mínil, že takové ladění není. S Encyklopedem jsem sdílel pokoj (docela malý), on kromě širokých všeobecných znalostí se trochu specializoval na ptáky, byl na ně vyzbrojen malým skládacím, ale výkonným triedrem a kapesním vydáním knihy "Birds of British Isles". Takže jsem na příklad na příjezdu do Úterý (vesnička v tamních horských lesích) viděl jeho dalekohledem na plotě Strakapúda zeleného s hnědozelenou náprsenkou… a jinde jiné ptactvo, jejichž jména česky neznám, no znám, jen nevím který je který, ale to neznám ani v aj, kde také jen vím, že to je pták...většinou...

Jedním s kolegů Kolařů byl manželský pár Richard a Oona, on bývalý bankovní cosi, ona vysokoškolská učitelka, před 2 roky na CykloSlovakia jsem jim dal jako dárek Čapkovu Válku s mloky, teď mi ji v Kladské vrátili, prý se jim velmi líbila, tak jsem ji hned půjčil dál Tonymu-Encyklopedovi, myslím, že jemu bude sympatická také.

Najezdil jsem tentokrát docela málo, 240km. Ale ani chrti toho nenajeli o moc víc, odhaduji tak ať o 100km víc. V pondělí při nejdelší denní vzdálenost se ujelo 73km. A navíc Anči asi 25km před cílem odešlo koleno a tak jsem byl vyslán napřed, abych jednak oznámil v restauraci, že to na smluvenou dobu nestihneme, a jednak abych se pro Anči vrátil autem. V cíli jsem toho měl tak akorát dost, ono to bylo skoro stále do kopce….
Odměnil jsem se za to v restauraci Kančím ragů, vynikající. Tam nahoře se vůbec vařilo "co les dal"... i když - kynuté knedlíky s borůvkami jich (borůvek) měli tak málo, že jsem si stěžoval a jestli bych tam někdy zase jel, tyhle knedlíky bych si již nedal...
Tak to je stručně o mém Kolotůrování 2008.Úvaly, 3. června, 2008.